Zvunek ve Velkém Lipovém II. část (dokončení)

Následující řádky jsou tedy pokračováním historie zvoničky ve Velkém Lipovém, avšak obsahují některé úpravy, kterými se liší od části bakalářské práce. Článek je vydáván v době, kdy byla již dokončena rekonstrukce zvoničky mým strýcem, Václavem Foldynou. Také v oblasti bádání na téma historie této zvoničky jsem již pokročil, ale rozhodl jsem se jej vydat pro dokončení první části tohoto článku.

Nastala druhá světová válka. Německá okupační správa dokonce využívala zvony ve farnosti Morávka k jakýmsi blíže neznámým akcím. Němečtí „financi“, kteří měli nedaleko postavenou jednopodlažní dřevěnou budovu: „Nařidili, že musi v noci, o pulnoci zvoniť na ten zvonek, klepať, tak jak na poplach jakysim dřevem, ale byl velky mráz a ten zvonek prasknul, jak začnul klepat. Tak bylo prasklina, tak už měl potym hluchy zvuk ten zvonek, tak ho potym odvezli do Ostravy a tam zjistili, že ma drahe kovy jakesi v sobě, a tak to svařili, ale zjistili při tom, že to ma jako dobre kovy, že ma pěkny hlas. Tak sme se to tak dozvěděli, ale potym přece jsme musěli odevzdať ten zvonek.“¹

A tak se dokonce stalo, že byl zvonek ještě během druhé světové války opravován. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, zda to bylo tu zimu před rekvizicí, ale kupříkladu morávecká farní kronika o předrekviziční zimě uvádí: „V tomto roce byla také veliká, tuhá a dlouhá zima, která přinesla třeskuté až −35°C noční mrazy.“² Takže k puknutí zvonku došlo pravděpodobně buď na konci roku 1941, nebo na konci roku následujícího.

Avšak zvuk opraveného zvonu si obyvatelé údolí užili jen krátkou dobu, zvony byly totiž odvezeny ihned po Velikonocích 1942:³ „V zimě to bylo. Tatinek dostal dopis, že musime odevzdať zvonek. Tak sme tomu zvonku udělali věnec papirovych růží. Připevnili na to. A cedula musela byť z tvrdeho papiru na tem, adresa od koho to je. Ja jsem byla v ten čas ve škole. Bratr byl doma, něvim, či byl nemocny nebo jak, pomohol tatinkovi, a potym se přidali sousedi tudy, pan Gřunděl a ten Šebesta, ten zas tu nahoře bydlel a potym aji kamarád, ten Emil Čečotka tež, co kamaradili z bratrem a ještě potym ten Baranek, nevim, jak se tam dostal že tam byl na te fotografii. Potom vezli ten zvonek na saňkach, dolu přes Lipove a u školy zastavili a zazvonili nam ešče na tym zvonku a tak sme děti zahlidali, jako ze školy, přes okno a bylo nam to lito, že ten náš zvonek, taky jsem se rozbrečela až, že nam zvonek odvažaju. A nevim, kde to bylo stanoviště, jestli to neni někde v archivu, někde napsane v kronice, kde to jako ty zvony brali, to už si nepamatuju, a potym to odvaželi společně, tych zvonu bylo tu z Moravky vice. Odvezli je do Hamburka pry, až do Hamburka na valečne učely.“⁴

Po válce se však tento zvon do moráveckého údolí, do Velkého Lipového, kde se rozléhal jeho zvuk, vrátil. Takové štěstí nemělo 38 obyvatel Morávky, kteří útrapy války nepřežili.⁵

Nechám teď zase promluvit pamětnici Annu Foldynovou: „… tatinkovi přišel dopis asi v tym šestačtyrycatym roku z Hamburka. Psal mu nějaký pan, co tam měl na starosti ty zvony, že nebyly všecky upotřebeny, a že jestli by chtěl zvonek zpatky, podle te adresy co tam na něm byla, tak ať pošle 50 korun na drahu, a že mu ho pošlu po železnici do Dobre, a tak tatinek potym naptal koně, a jak dostal tu zpravu, že ten zvonek už je v Dobre a s koňami ho potom přivezli a zas ho potym pověsili na zvonicu, tak přišel jak vojak z vojny.“⁶

Tento vzácný jev, že se zvon vrátil až z Německa, jsem chtěl podložit dopisem, který zvěstoval radostnou zprávu, že nebyl roztaven, jenomže jej pamětnice nemůže najít, snad se časem odněkud vynoří.

To, že se zvon navrátil až z Hamburku, je věc výjimečná, neboť většina zvonů, které se navrátily, pochází z centrálního sběrného místa celého Protektorátu Čechy a Morava v Praze na Maninách. Kampanolog Mgr. Radek Lunga ve svém článku Rekvizice českých zvonů za 2. světové války uvádí údaj 2184 zvonů.⁷ Jenomže zvonů, které se navrátily přímo
z Hamburku, bylo, jak dále uvádí, ještě méně, nebylo jich více než 25.⁸ Je až neskutečné, že malý zvonek ze zapadlé vesnice v českém Slezsku patří mezi tuto hrstku zvonů, které se zachránily a navrátily. Bylo by zajímavé pátrat po dalších osudech těchto zvonů. Jak autor článku kampanolog Mgr. Radek Lunga uvádí, v německých archivech se nacházejí fondy, jež se týkají rekvírování a které jsou dosud v českém prostředí málo známé.

Aby se potvrdila tato jedinečnost, bylo by potřeba dohledat zmiňovaný dopis, který měl údajně přijít z Německa, popřípadě bádat v německých archivech. Neexistuje totiž žádný jiný zdroj než ústní, který by tak významnou událost, jako je navrácení se zvonu zpět do obce, potvrzoval. Obecní kroniky a ani farní kronika se o této události nikterak nezmiňují.

Dramatická rekvizice zvonku z malé zvoničky stojící vedle chalupy mé babičky i jeho slavný návrat po válce zpět jistě významně ovlivnily mého pradědečka, který obě tyto události sám prožil. Se slzami se se zvonkem rozloučil a dopis, kterým mu po válce bylo z Hamburku oznámeno, že zvon nebyl zničen, považoval za zázrak.

Leopold Legerský (1900–1969), můj pradědeček, byl pak na zvonek patřičně hrdý, jeho příběh rád vypravoval a zvonek opatroval jako poklad.

Funkci zvoníka vykonával velice precizně a zodpovědně, i když je to činnost fyzicky mimořádně náročná. Byl drobné astenické postavy a zvládal zvonění proto, že byl soukromým zemědělcem a na těžkou práci byl zvyklý. Zvonil každodenně třikrát, a pokud někdo zemřel, pak bylo třeba až do pohřbu zvonit dvakrát denně. Někdy přitom zemřeli i dva tři lidé najednou.

Během šedesátých let byla zvonička přestavována. A podle ústního podání Anny Foldynové byla po dobu sesychání dřeva horší akustika zvonu, byl méně slyšet.

A jak se zvonívalo? Vzhledem k rozsáhlosti povídání Anny Foldynové k danému tématu si dovolím odkázat do příloh. Pro zajímavost uvádím pouze střípek, který se dotýká změny života morávecké obce, který znamenal proměnu z horské dědiny na rekreační oblast: „Muj tatinek zvonil dycky v letě rano v pět, v zimě pozdějši, ale tak v tych šest, v pul sedme. Večer dycky, když se stmivalo, se zvonilo. A ja sem tež tak zvonila dycky, ale potym, když už tu chaťaři se nastěhovali, kupili chalupy. Prve tu byli jenom domorodci, takže jim to něvadilo. Rano se stavalo. Radio, televize něbylo, takže lide vstavali a pracovali už venku na polu. V letě kosili a sušili seno a všecko, takže museli brzo vstavať a dobytek odbyvať, nebo do lesa keři chodili, tak museli už brzo rano vstavat. A když už začli tu chaťaři chodiť, tak potym brblali, že tatinek tak skoro rano zvoni a že chcu ešče spať. Tatinek pokud moh, ještě zvonil, ale čim více tych chaťařu tu bylo, tak sem už rano ani nězvonila, jen potym na dušičky, to zme dycky rano zvonili.“⁹

O opravách zvoničky se v naší rodině hovoří už několik posledních let, neboť někteří rodinní příslušníci se bojí zvonit, aby jim zvonek nespadl na hlavu. U zvoniček je totiž důležité správné uchycení zvonu, a tak zvoník stojí přímo v místě možného dopadu zvonu či jeho částí.

Anna Foldynová již nějaký čas prosazuje zavedení elektrického pohonu, nelze se divit, vzhledem ke svému vysokému věku není již schopna sama zvonit. Naposled zvonila, když rodina Polků obnovovala tradici zvonění: „Ještě jsem před dvuma rokami zvonila. Přišli tu ti Polkovi. Už tyn Blahuta zemřel, ten tatinek její, tak už potym ti Polkovi zvonili a oni to měli někde na javoře nebo na čimsi, na jakemsi stromě pověsene, ten zvonek. No, a že chcu jakusi zvoničku, že jak prši, že na ně prši, že nimožu zvoniť a chtěli potym zvoničku udělať, no tak potym přišli, tu ohlidali, jako se to co. Akorát přišli před poledněm a chtěli ať zazvonim, ať viďo, jak se to zvoni. A jo sem šla a ještě zvonila sem a potym sem dechu nemohla chytiť, tak od teho času už.“¹⁰ Několik firem se již vystřídalo, avšak žádná není schopna dodat pohon, který by rozhoupával zvon v ¾ rytmu. Navíc odborná literatura je u takovéhoto zvonu výhradně proti zavedení mechanického pohonu: „Zavedení elektropohonu je třeba zcela určitě odmítnout v některých konkrétních případech: jde-li o zvon svařovaný, kdy je velké riziko vzniku pukliny.“¹¹ Dále autoři dodávají: „je nutné dbát na zachování ručního zvonění, instalaci elektrického zvonění na památkově chráněné zvony odmítat.“¹² A zvon, na který by měl být namontován mechanický pohon, není sice zařazen mezi památkově chráněné zvony, ale splňuje všechny podmínky, aby tam mohl patřit, kampanolog Mgr. Radek Lunga totiž vyslovuje tezi: „… kulturní památkou by měl být každý bronzový zvon ulitý do roku 1939.“¹³

Nehledě na skutečnost, že „… na ručním zvonění je nutné trvat, protože ruku zvoníka nelze ničím nahradit a jakýkoliv jiný pohonný mechanismus je jen horší či lepší nápodobou lidské obsluhy.“¹⁴