Nad otázkou, kdo je vlastně majitel zvonu, jsem se několikrát zamýšlel, ale v případě zvoniček to bohužel nelze jednoduše zodpovědět. Něco jiného je to v případě kostelních zvonů, kde nelze pochybovat o tom, že se jedná o farní majetek. Zvoničky však povětšinou stojí na pozemcích zemědělských usedlostí. Jedná se o majetek církve? Obce? Je to soukromý majetek?
Proti tvrzení, že se jedná o soukromý majetek, bych postavil argument, že zvon není a nebyl levnou záležitostí a v kraji tak chudém, jakým je horská oblast „na Beskydu“, si ani nelze představit, že by si venkovan koupil zvon a postavil zvoničku. Uznávám, že se teď dostávám na tenký led, ale nemohu se zatím opřít o prameny, takže se musíme spokojit s hypotézou, že se pravděpodobně skupina obyvatel (poddaní, farníci, obyvatelé údolí) rozhodla zřídit zvoničku ze svobodné vůle či kvůli úřednímu nařízení. Byla vybrána vhodná lokalita a kandidát na zvoníka, kterým musel být jistě člověk vhodný k výkonu tak zodpovědného úkolu.
Více světla do celé záležitosti by mohla dodat událost, jež se stala v obci Morávka roku 1967, kdy se konala sbírka na odkoupení zvonu, jenž si při stěhování odvezl jistý občan Morávky. Nechejme však promluvit dokument, jenž je datován 1./XI 1967 a který jsem nalezl ve farním depozitáři: „… obnos sesbírali občané… na znovu odkoupení zvonu-umíráčku, který visel u domu Kaňoka Eduarda, který při stěhování do Sedlišť zvon vzal s sebou v mylném domnění, že zvon je jeho majetek. Za účelem urovnání této nemilé záležitosti udělali shora uvedení sbírku, která vynesla celkem 1123 Kčs, vyplatili Kaňoku Eduardovi Kčs 400.- a zvon přivezli zpět a namontovali u domu č. 148 na Haferniku. Opatrováním zvonu a zvoněním pověřili obč. Kunce Martina, který tuto funkci dobrovolně a ochotně přijal.“1 Lze se jen domnívat, že k vytvoření sbírky vedlo morávecké občany buď náboženské cítění, či „pouze“ ochrana farního majetku. Nebo se jednalo zcela výhradně o občanskou iniciativu bez vazby na farnost? Přikláněl bych se však k duchovnímu rozměru, ke snaze skupiny lidí (obyvatel „údolí Dolinky, Slavíče a kopce Haferniku“) uchránit zvon, jenž je spojuje a zkvalitňuje jejich náboženský život. Tento výklad podporuje skutečnost, že vybrali více, než potřebovali (na kladném vyřízení jim tedy záleželo), a vybrané peníze, které se nepoužily na vykoupení zvonku, organizátoři sbírky darovali na opravu moráveckého farního kostela svatého Jana Nepomuckého.
Ahoj Tome!
Se zájmem jsem si přečetl Tvůj článek (máš výborné stránky!), no a napadlo mě, že bych mohl doplnit stručný právní rozbor toho, kdo je vlastník zvonů v malých zvoničkách v současné době
Pokud byly zvony nabyty z finančních prostředků nějakého většího hnutí občanů (což je pravděpodobné, vzhledem k obsahu výše uvedeného článku), lze předpokládat, že v současné době již toto hnutí neexistuje a že původní přispívatelé již nežijí. Nelze tedy vystopovat původní vlastníky.
Řešení přináší právní institut vydržení – je upraven v § 134 občanského zákoníku (dále OZ), z kterého ve spojení s § 129 OZ vyplývá, že vlastníkem zvonu se s největší pravděpodobností stal ten, kdo se zvonem nakládal alespoň 3 roky tak, jako by se jednalo o jeho vlastní majetek – tedy ten, kdo má zvoničku na svém pozemku a kdo se o zvon stará.
Autoritativního určení vlastnického práva se lze domáhat soudně – postačí, když vydržitel prokáže, že je v dobré víře, že mu zvon patří (§ 130 OZ) a že držbu vykonává nepřetržitě po dobu alespoň tří let. Nicméně k tomu, aby byla žaloba o určení vlastnického práva úspěšná je zapotřebí prokázat naléhavý právní zájem – jedná se tedy např. o situaci, kdy někdo (třeba obec) tvrdí, že držitel není vlastníkem a pro držitele to má nepříznivé dopady (třeba že mu obec nechce dát dotaci, protože tvrdí, že držitel není vlastníkem zvonu).
No prostě nejde jen tak přijít k soudu a bezdůvodně ho zatěžovat žalobou o určení vlastnického práva:-)
Měj se!
Ondra Novák